OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Starší deska kapely, jejíž jméno téměř nikdo z našich zinařů neumí vyslovit správně, aspoň co jsem měl tu čest slyšet... Iniquity před dvěma lety obšťastnili svět svým druhým placatým produktem a dokonce se jim jej podařilo licenčně protlačit i do Jižní Ameriky.
Mnou recenzovaná edice od Decade recs. z Kolumbie totiž obsahuje devíti původních songů i dva bonusy ze staršího MCD počinu The Hidden Lore, a to titulní věc a Desiderated Profilgacy. Tyto songy jsou trochu odlišné od novějších věcí, hlavně kvůli tomu, že od té doby kapela změnila sestavu. A abyste neměli pocit, že tu honím triko a nic vám přitom nepovím, tak poslouchejte (tedy čtěte...): Tou změnou Iniquity nepochybně o něco zdrsněli, což se na Five Across... plnou měrou projevilo. Ač jsou to Dánové, mají Iniquity jiný recept na krásu než venkovští balíci v čele s Bo Suckerem... eh, sorry – Summerem. Iniquity rozhodně netvoří jen valivé riffy s basovým spodkem ve středních tempech. Naopak - Iniquity to povětšinou řežou o sto šest a dělají deathmetal sice nikoli brutálního US ražení, ale s živým a neotřele thrashovým spodkem, středně posazeným chraplákem Madse Haarlowa a osobitě technicky podanou spontánní divokostí. Až na pár obscénních sexy hrátek v kůži a s bičem a trošky hniloby jsou Iniquity hození spíš do mrazivých a poněkud obskurních úvah o konečnosti života a temných hloubkách lidského nitra. Ale to už jsou zase samé tlachy... Radši řeknu, že Iniquity zaujímají místo v mém top 5 deathmetalových kapel ze starého kontinentu. Jsou divocí, milí, bezprostřední a do jisté míry i tradiční - a taková je i jejich muzika, což se mi líbí. Ať už na nich oceníte zdvojené kytarové jízdy, zajímavost textů či rytmickou barevnost a sypačky či průšlapy Jespera Frosta, prostě uvidíte, že na Iniquity je toho dost, co stojí za poslech. Těšil jsem se jak na jejich koncert, tak na další CD.... (pokr. příště)
9 / 10
1. Inhale The Ghost
2. Surgical Orb
3. Sidereal Seas
4. Random Bludgeon Battery
5. From Tarnished Soil
6. Reminiscene
7. Pyres Of Atonement
8. The Rigormortified Grip
9. Forensic Alliance
Iniquity Bloody Iniquity (2003)
Grime (2001)
Five Across The Eyes (2000)
The Hidden Lore (MCD) (1998)
Serenadium (1996)
Brutal Youth (live kompilace) (1995)
The Very Best of Progress (kompilace) (1994)
Entering Deception (demo) (1992)
Words Of Despair (demo) (1991)
nedocenená kapelka a skvelý album
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.